ZŠ Krouna - Paní Milada Hubená z Krouny nabídla škole a jejím prostřednictvím široké veřejnosti text deníku svého příbuzného pana Josefa Musila popisující osudy našich legionářů za 1. světové války. Jako připomínku 100. výročí vypuknutí této války jej budeme na pokračování (přibližně 2x týdně) publikovat. Věřím, že to bude pro všechny velmi zajímavé čtení. Paní Miladě Hubené a jejím synům za poskytnutí textu děkuji.

Mgr. Kyncl Josef, ředitel školy

Josef Musil se narodil 4. července 1891 ve Valdorfu u Německého (nyní Podlesí u Sněžného) v rodině rolníka a běliče plátna. Vystudoval učitelský ústav v Čáslavi, před válkou učil ve školách na Novoměstsku, po návratu z legií také. Asi v roce 1935 se s manželkou přestěhovali do Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod), kde si zakoupili dům s velkou zahradou, na které velmi rád pracoval. V Havlíčkově Brodě učil na chlapecké škole do 1. září 1939. V ten den byl zatčen a odvezen do Buchenwaldu. Vrátil se v červnu 1945. Opět začal učit, znovu se věnoval práci v Sokole, ale po únoru 1948 se věnoval jen svým knihám a zahradě. Až do vysokého věku navštěvoval shromáždění církve českobratrské evangelické, kde doprovázel zpěv hraním na harmonium. Zemřel náhle v březnu 1981 v nedožitých devadesáti letech. Je podivuhodné, že tyto vzpomínky, ke kterým měl zachovalé podklady, napsal na stroji ve svých osmdesáti letech.

Hubená Milada

V habsburské porobě I

"Třeba býti zvrhlým od přirozené povahy lidské, jestliže který národ péči od sebe odmítá až do té míry, že ani neštěstí svého poznati, ani cizím štěstím k závodění pohnouti se nechce aneb nemůže." (Jan Amos Komenský)

26. července 1914 oznámil starý císař Rakousko-Uherské říše František Josef I. žlutočernými plakáty "Mým národům": "Musel jsem vytasit meč na pokoření Srbska". Tím byla zahájena První světová válka. Někde byla první slova přeškrtnuta a připsáno "nemusels".

Když jsem viděl odjíždějící mobilizované vojáky a uvědomoval si, že také na mne časem dojde, vzpomínal jsem si na pradědečka Fr. Balabána z Blatin, který byl také vojákem bojujícím za hanebné zájmy Habsburků. Chytili ho, spoutali s jinými a jako otroky odvezli do jihlavských kasáren. Po čase ho poslali s armádou do Itálie, kde se národ snažil vyhnat okupanty a vybojovat si samostatnost. V bitvě u Milána byl také můj pradědeček Balabán. Byl střelen do nohy. Když ho obvázali a poznali, že se jim na vojnu nehodí, dali mu metál a "abšíd". To ho opravňovalo cestou domů žebrat. Vidím ho v duchu, jak tam někde na zpustošené vinici sbírá kůl a opíraje se o něj, belhá se přes Alpy k domovu. Po několika týdnech nebo měsících spatří konečně rodné Blatiny. Jsou rodiče ještě živi? Dvanáct let neměl z domova zprávu! Nebyli! Ve stavení našel starou služebnou, téměř slepou, která opatrovala starou krávu. A to byl jeho živý inventář, jiný nebyl lepší, s nímž začal hospodařit na pustých pozemcích, zarostlých pýrem a bodláčím. Nevím, jestli mu v prvních letech odpustila vrchnost robotu. Zapomněl jsem mnohé z vyprávění jeho dcery, mé babičky a jeho vnučky, mé maminky.

Tak tedy čtyřiaosmdesátiletý císař zahájil válku, místo aby před smrtí konal pokání; dosud největší válku.

Po prázdninách jsem nastoupil ve škole ve Vítochově, nahradil oba tamější učitele.

Už se vraceli někteří ranění a docházely neblahé zprávy o padlých. Raněný voják z Karasína vyprávěl doma o hrůzách války v Srbsku. Všechny obyvatele vesnice zahnali do mlýna, zabednili a zapálili. Komu se podařilo vyskočit z plamenů, byl zastřelen. "Také jsi střílel?", ptala se jeho matka. "Musel jsem". Matka zešílela.

Profesor Masaryk odejel za hranice.

Z dalekého Aschabadu došel lístek ze zajetí od učitele F. Kudy. Na svátky přijel po zranění druhý učitel Cyril Zavadil. Ten mi svěřil zajímavou zprávu. Sešel se s tajným poslem z Ruska, aby tu informoval české politiky o českém zahraničním odboji. V Rusku a ve Francii se zřizuje české vojsko. Živě líčil slavnost v Kyjevě, kde na velké slavnosti, odevzdán vojsku, České družině bíločervený prapor se svatováclavskou korunou a bílým lvem. Vojsko povolil car při audienci zástupců Čechů a Slováků.

Posla vyslal velitel ruské armády generál Radko Dimitriev, původem Bulhar, který opustil vlast, když vstoupila do války po boku Turecka. Znal Čechy ze studií v Praze a oblíbil si Družinu pro její vynikající činy na frontě. Poslů bylo tenkrát posláno šest. Dvěma se nepodařilo překročit frontu, dva byli chyceni a popraveni, jenom dva splnili úkol. Jedním z nich byl Vl. Vaněk, který se později dostal na západ za Masarykem a Benešem, po válce byl diplomatem a spisovatelem. Po této zprávě jsem se pilně učil ruštině, třeba se mi to hodí.

16. listopadu 1915 jsem narukoval k 81. pluku do Jihlavy. Byl jsem poslán do důstojnické školy, kde mne uvítal zuřivým běsněním velitel hejtman Witek, když zjistil, že jsem český učitel. Podobně si počínali hulvátští poddůstojníci, zvlášť vybraní. Každodenní snižování českého národa hejtmanem, který byl původem Čech, spílání velezrádcům Masarykovi, Kramářovi, Rašínovi, Klofáčovi, 28. a 36. pluku, jež přeběhly, vytvářelo nesnesitelné ovzduší. Pokládám tuto dobu za jednu z nejhorších. Až 16. února 1916 jsem byl s několika jinými Čechy vyhozen ze školy zpět k záložní setnině a za dva dny jsem byl u Marškompanie.

29. února jsme vyjeli do pole. Napřed jsme vytvořili před nádražím čtverec a uprostřed polní kurát sloužil mši. Nabádal nás, abychom rádi položili životy za císaře. Vyvolal nevoli a nadávky. Nasedli jsme do dobytčích vagonů po třiceti. Říšskoněmečtí vojíni se vozili výhradně v osobních vozech. Míjeli jsme Znojmo, Rakousy, Uhry. Tam jsme na kterési stanici měli prvého padlého. Zachvácen padoucnicí vypadl z vagonu na hlavu.

3. března přejeli jsme Karpaty a v Haliči zjišťovali stopy bojů. Nálada klesala. Přes město Halič jedeme do Stryje, půl dne čekáme a vracíme se zpět do Haliče. Ráno vystupujeme a obtíženi těžkými břemeny vlečeme se hrozným haličským blátem do vesnice Byblo. Měl jsem štěstí, že jsem byl v četě slušného kadeta Kotulka a četaře Pospíšila. Ubytovalo se nás šestnáct v čistém domku. Ukrajinská hospodyně nám upekla pirožky. V následujících dnech jsme stále cvičili ve sněhu, obtíženi úplnou těžkou výzbrojí a výstrojí. Někteří vojíni byli za trest uvázáni několik hodin vzadu za ruce ke stromu, až omdlévali, že sebou nevzali na cvičení deku, rezervní boty atd. Třeba v bezpečí, vojna ostrá, cvičení únavné. Mimo cvičení jsme seškrabovali bláto ze silnice, nebo dohlíželi na obyvatele, kteří byli na tuto práci sehnáni.

Ukrajinci vyprávějí o krádežích a těžkých násilnostech, jichž se dopouštěli ruští vojáci. Nechce se mi věřit. Ukrajinci jsou přívětiví, několikrát jsme dostali pirožky nebo brambory, ač sami mnoho nemají. Brzy jsem se s nimi domluvil, řeč je podobná ruštině a za čas jsem rozuměl i polštině. Nevojáci se domnívají, že vojna je jenom bojování, střílení atd. Většinou se však pracuje, pochoduje do úmoru, hladoví, vyčkává se na slunci nebo mrazu. Vojna je nadávání, bití, nebo jiné trestání. Voják je stále vydán na milost hloupých a zuřivých šarží. Lidí, kteří doma nic neznamenali, byli to rváči a násilníci, za to jsou teď povyšováni a dána jim neomezená moc, které využívají. České maminky, těžko jste své synky rodily a vychovávaly a tu vám je z rozmaru či sadismu trápí, mrzačí nebo zabíjejí!

Následek je mravní otrlost, cynismus, opilství, oplzlé řeči. Odolají jen osobnosti, mravně odolní, filosofického nebo náboženského založení. V neděli jsme se bavívali, psali domů, zpívali smutné písně, někteří hráli karty, kouřili. Sám jsem v poli začal kouřit, zaháněl nudu a spánek při nočních službách.

22. března vyrazil malý hlouček ubytovatelů, vedený oberleitnantem Barfusem a četařem Pospíšilem dopředu, ráno nás měla následovat celá kompanie. Se mnou šel také vítochovský řídící Zavadil. S těžkými břemeny hnali jsme se od samého poledne do osmé hodiny večer a ubytovali se v chatách před Rudikovem. Toho dne jsem zažil snad největší námahu v životě. Večeřeli jsme kyselé mléko a propoceni jsme ulehli ve stodole do slámy. Pot studil. Ráno skřehlí, vyrazili jsme na další strastiplnou pouť. Ramena bolí a nejvíce noha, nedávno v kotníku vyvrtnutá. Kulhám vzadu, kolega Zavadil zůstává se mnou. Takovéto namáhavé pochody prožíval asi mnohokrát pradědeček Balabán, když mašíroval celou Evropou.

Konečně jsme v Litvinově, na řece Zlaté Lípě. Vyhledáváme kvartýry u ustrašených obyvatel v ubohých chatách. Večer vydává se naše ubytovací skupina znovu na pochod blátem. Konečně jsme u nemocnice v Podhájci. Ráno se chystáme vyrazit dále a přihlížíme, jak vojáci chytají obyvatele, staré i mladé. Hezké židovské děvče pláče, bratr ji brání. Všichni dostávají lopaty a musí odhazovat bláto z cest, nic nepomáhá pláč. Ubohý lid ve válečném pásmu! Ubohá polská země nasáklá krví vlastních dětí pod ranami dobyvatelů za tisíc let! Mongolové, Maďaři, Tataři, Němci! Kolikrát ještě se přežene válka přes ni?

Přebrodíme se blátem do vesnice Šunko a vyhledáváme ubytování pro náš oddíl. Příchozí jsou rozdělováni k různým kompaniím. Mám opět štěstí, dostávám se ke 2. kompanii, která je v záloze. V baráku je jedna stěna nová, nedávno ji rozbil granát, všichni až na jednoho, jenž je s námi, zahynuli. Je stále trochu vyšinutý. Nad námi občas bručí granáty, ruské i naše. Do nás se prý podruhé netrefí, na řadě je sousední místnost.

Navštívili mne krajané z Kuklíka a Rokytna: B. Bukáček, Štursa, Konvalinka, Tatíček a Pavelka z Pohledu.

Následující dni jsme chodili kopat příkop. Do vsi dopadly granáty, rozbořily několik domků a zabily krávu. Obyvatelé se nechtějí vystěhovat, rezignovaně se oddávají osudu. Jen část vsi, kde my bydlíme, je bez obyvatelstva. Pod námi je údolí a řeka Strypa.

Když země voní a slunce mírně hřeje, derou se vzpomínky na otce, sestry. Shledáme se ještě všichni? Právě před sedmi lety zemřela maminka …

Pokračování …

Mgr. Kyncl Josef, ředitel školy