ZŠ Krouna - Josef Musil se narodil 4. července 1891 ve Valdorfu u Německého (nyní Podlesí u Sněžného) v rodině rolníka a běliče plátna. Vystudoval učitelský ústav v Čáslavi, před válkou učil ve školách na Novoměstsku, po návratu z legií také. Asi v roce 1935 se s manželkou přestěhovali do Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod), kde si zakoupili dům s velkou zahradou, na které velmi rád pracoval. V Havlíčkově Brodě učil na chlapecké škole do 1. září 1939. V ten den byl zatčen a odvezen do Buchenwaldu. Vrátil se v červnu 1945. Opět začal učit, znovu se věnoval práci v Sokole, ale po únoru 1948 se věnoval jen svým knihám a zahradě. Až do vysokého věku navštěvoval shromáždění církve českobratrské evangelické, kde doprovázel zpěv hraním na harmonium. Zemřel náhle v březnu 1981 v nedožitých devadesáti letech. Je podivuhodné, že tyto vzpomínky, ke kterým měl zachovalé podklady, napsal na stroji ve svých osmdesáti letech.

Milada Hubená

Pokračování z 9. části

Na kterési stanici zemřel na tuberkulózu syn kapelníka Balcara. Naši bratři zhotovili ve vlakové dílně truhlu a asi deset nás zůstalo s rodinou, když vlak musel odjet. Při třiceti stupňovém mrazu pokoušeli jsme se na hřbitově vykopat hrob krumpáči a sekerami. Byli jsme zoufalí. Až nám kdosi poradil, abychom ohněm zahřívali zemi. Zapálili jsme velký oheň, po chvíli oheň odhrabali a asi deset centimetrů se dostali dolů. Zahřívání jsme stále opakovali a tak se nám po mnoha hodinách podařilo vykopat asi jedem metr hluboký hrob.

Zatím Kolčak upevňoval svoji moc. Vyhlásil mobilizaci a pomocí důstojníků a kozáckých atamanů zaváděl disciplínu bitím a střílením. Generál Gajda přešel do jeho služeb a svěřeno mu vrchní velení. Získal si popularitu při dobývání bajkalských tunelů, v čemž měl ve skutečnosti hlavní zásluhu náčelník jeho štábu plukovník Ušakov, který pak byl bolševiky zajat a umučen. Gajda si u Kolčaka počínal krutě. Na jedné stanici se rozprchlo mnoho, asi dvě stě, rekrutů, nařídil je pochytat a zastřelit. V Jekatěrinburku měl salonní vlak a nařídil, aby lokomotiva byla stále pod parou. Když několik týdnů vlak nevyjel, nechal strojvůdce oheň vyhasnout. Za to ho Gajda nařídil přivázat ke komínu lokomotivy, aby zahynul. Na bolševické frontě začínal mít zpočátku úspěchy, jeho zpupnost rostla, až se Kolčak začal obávat jeho moci, proto ho propustil a vypověděl ze Sibiře. Ve Vladivostoku pak se spojil s levicovými živly i bolševiky a chystal tam převrat. Jeho dva tisíce povstalců bylo pomocí Japonců obklíčeno a postříleno. Gajda se zachránil v některém vlaku a odejel domů, kde pokračoval ve své dobrodružné hře. Někteří naši bratři vypravovali, že byli svědky toho, jak Kopčákovi kozáci přivázali ke kůlům zajatce a potom z koní jim sráželi hlavy. Jiní bratři zjistili, že vojáci byli cvičeni bodákovému útoku a zabíjení zajatců přivázaných ke stromům. Obyvatelstvo bylo nesmyslně týráno. Nebylo rozdílu mezi diktaturou bolševickou a Kolčakovskou. K tomu jsme měli mlčky přihlížet a pokládat tuto tyranii za spojence? Naše vedení se energicky neodvrátilo od tohoto běsnění a ve vojsku rostl odpor. Projevovalo se to v odporu ke Kolčakovým důstojníkům. V Jekatěrinburku byl na nádraží zastřelen jimi náš důstojník Miler. Vojsko očekávalo, že chystaný 2. sjezd vojska, do něhož jsme právě volili delegáty, vyjasní situaci, popřípadě zvolí nové politické vedení. Udeřilo: Generál Štefánik vydal se na cestu domů a po jeho odjezdu vyhlášen jeho armádní rozkaz, jímž rozpouští připravovaný sjezd a ruší veškerou naši samosprávu, zavedenou Masarykem. Teď byla veškerá moc svěřena do rukou Paulů, Syrového, Medka. V tom dobrovolnické vojsko, skládající se z občanů, dobrovolně chopivších se zbraní, vidělo porušení svých práv a zradu na duchu Masarykovu. Má být vydáno do moci dobrodruhů, daleko od pravomoci zákonité vlády doma?

Sjezd přesto se sjel v Irkutsku, avšak vedení pohrozilo, že povolá Japonce na zdolání odporu vojska. Některé naše části se hnuly k Irkutsku, aby poskytly delegátům ochranu, ale delegáti nechtěli, aby došlo ke krveprolití a moudře ustoupili. Byli internováni a odvezeni na Ruský ostrov u Vladivostoku. U všech částí pak byli zjištěni ti, kteří se nejvíce stavěli za své delegáty. Mezi uvězněnými jsem byl také já, jako volený důvěrník baterie, a tak jsem pět měsíců strávil ve věznici na Zvězdočce. Mezitím byla vyslána na Sibiř Národním shromážděním vládní delegace, vedená spisovatelem a poslancem F. V. Krejčím. Ta měla vyšetřit naše poměry. Přivezla nám také dopisy a noviny. Těžko se vpravovala do spletitých sibiřských politických poměrů, ale nakonec vyhlásila jménem presidentovým amnestii, spor delegátů měl být řešen až doma, byl odvolán nejvíce neoblíbený B. Paulů a R. Medek a politickým plnomocníkem ustanoven Dr. Girsa. Zároveň bylo rozhodnuto, že se nezúčastníme dalších bojů a všechny části konečně odjedou do Vladivostoku, kam budou pro nás přijíždět lodi, které už odvezly americké vojáky z Evropy. Tak se v podstatě splnilo přání našeho vojska i program rozehnaného 2. sjezdu. To se stává v dějinách častěji, že idea zvítězí, i když se tvůrcům nedostane plného zadostiučinění.

Já jsem se nedostal ke své baterii, ale byl jsem přidělen k dělostřeleckému pluku na stanici Michalovo dvacet tři versty za Irkutskem a dvacet osm kilometrů před Bajkalem. Cestou k nové části narazili jsme na irkutském nádraží na hlouček ruských vojáků vracejících se ze zajetí z Čech. Byla s nimi mladá česká žena, která nám vypravovala, že cestují moc dlouho vlakem i pěšky. Zajatci pracovali na velkostatku u Mělníka a tam se s nimi seznámila. Odhodlala se vydat s Ivanem do jeho vlasti. On prý je dobrý a silný a má doma za Bajkalem hospodářství, pět koní, deset krav a dvacet ovcí. Ubohá dívka netušila, že to na sibiřské poměry není žádné bohatství. Budou obývat chatrný dům, kde je vládcem starý děda a bába, tam bude služkou a muž čeledínem jako všichni ženatí švagři a jejich ženy, bude tam plno dětí a ustavičný křik, hádky, pranice mezi mladými a starými – peklo. Nemohli jsme jí kazit iluze, když jsme nemohli pomoci. Svezl jsem se s 5. plukem do Michalova a přimluvil se, aby navrátilci byli rovněž vzati do vlaku a dostali se za Bajkal. Ve vlaku jsem se setkal k obapolné radosti s bratrancem Josefem Musilem. Doplňovali jsme se navzájem zprávami z domova a vyprávěli o krajanech, které jsme tu potkali. Z naší vesnice jsou tu ve vojsku naši spolužáci F. Šír a Ludvík Beneš. Z Německého Josef Boháček, Vl. Lorenc, Jan Havli, F. Mazourek a Zelený. Z Nového Města A. Kubík, R. Kadlec, Beranovský, který padl. Z Kadova F. Kalášek a Antonín Stehlík. Z Olešné J. Kalášek, z Jimramova C. Fišer a J. Trefulka. Z Radňovic F. Mikeš, z Rokyta Tatíček a A. Slonek. Z Kuklíka B. Bukáček a J. Jůn.

U dělostřeleckého parku jsem se brzy spřátelil se všemi, i s důstojníky. Dostal jsem nového koně, opět grošáka, trochu tvrdohubého. Z domova došel konečně milý dopis. Všichni jsou zdrávi, i švagr, vrátivší se z vojny domů. Také mladší sestra Růža se dočkala svého Jeníka a čeká se svatbou na můj návrat. Naši invalidé se chystají na cestu domů, posílám po nich dopis, v němž vybízím sestru, aby se svatbou nečekala, kdož ví, jak dlouho se naše shledání zdrží.

Na stanici jsme se seznámili se zajímavým ruským lovcem. Krásný stařec, asi osmdesátiletý, vysoké, dosud rovné postavy, dlouhé vlasy i vousy. Pozval jsem ho do těplušky a čaj a kouření, abych vyslechl jeho osudy a zkušenosti. Navštěvoval mne potom častěji. V minulém roce, když tu zuřili boje o bajkalské tunely, tento lovec převedl tajgou po loveckých cestách náš oddíl plukovníka Ušakova do týla nepřítele a pomohl zachránit většinu tunelů. Nepřítel umístil do tunelů vagony s ekrasitem. Kdyby byl vybuchl, byl by průjezd na léta znemožněn. I tak trvalo napravování škod dva měsíce. Lovec dostal od Ušakova krásnou dvojku. Zajištění těchto třiceti devíti tunelů a patnácti galerií našimi oddíly bylo nejdůležitější událostí v našich bojích. Jen tak jsme se mohli stát pány celé magistrály. Škoda Ušakova! Lovec byl v mládí kozáckým důstojníkem a zúčastnil se krymské války, vyznamenal se, ale onemocněl a byl poslán na léčení do Karlových Varů. Navštívil Prahu. Po návratu domů poznal nevěru své ženy a svůdce zastřelil. Za to byl odsouzen k pobytu na Sibiři. Zanevřel na ženy, odešel do tajgy a živil se lovem. Každý lovec si osvojil rozsáhlý revír, dosud volný, tu si postavil chatu, časem i více srubů a žil osaměle s dobrým psem. O potravu nebylo nouze. Zvěř nehubil svévolně, v určitou dobu hájil. Kožešinovou zvěř lovil jen v zimě, jako medvědy, vlky, rysy, kuny a vzácné soboly. Určité druhy jelenů chytal do jam v době, kdy nové paroží je ještě měkké, uřezával je a jeleny pouštěl na svobodu. Takové parohy se draze prodávaly čínským lékařům na výrobu léků. Kořist vozil do Irkutska nebo Čity. Kupoval si zbraně, střelivo, sůl, mouku, čaj, tabák, oděv, pasti. Spřátelil-li se se sousedním lovcem, spojovali se ku společným lovům. Chata se nezamykala a zbloudilý pocestný tu nalezl slaninu, placku, tabák i zápalky, to mohl použít, byl-li dobrý. Na památku mohl tu zanechat něco svého, ale uvést místnost do pořádku. Byl-li to zločinec a něco svévolně poškodil nebo ukradl, bylo zle. Lovec signalizoval, že je v rajónu zločinec, byl brzy vypátrán a zabit. Takový byl zákon tajgy. Žádal jsem přítele, aby mne vzal s sebou. Odmítl. Patrně bloudili tajgou rozprchlí bolševici.

Naše hlídka u stanice Bajkal procházela tajgou. Zaslechli podivné bručení.

Opatrně se plížili a spatřili medvěda. Točil se na zadních nohách. Z jámy pod ním vyčuhovala hlava jelena, marně se snažícího vyprostit z drápů krutého tanečníka. Chlapi ho salvou složili. Jelenu ošetřili podrápaný hřbet, podvlékli pod něho řemeny a vytáhli z jámy. Vysílený zvolna odcházel a otáčel se po svých zachráncích.

S přibývající zimou hroutila se Kolčakova tyranie, obyvatelstvo všechno se postavilo proti němu. Armáda byla poražena, rozpadávala se a proti neukázněným hordám vznikala povstání. Tak i v Irkutsku ovládly město revoluční živly vedené revolučními menševiky i bolševiky, tak zvané „Politické centrum“. Naše vedení znovu vyhlásilo neutralitu, Kolčakovci zkrotli a dožadovali se naší pomoci. Naše stanice Michalevo byla obsazena oddíly atamana Semenova z Čity, posledního Kolčakova spojence. Semenovci podnikali z naší stanice výpady k Irkutsku, až tam vznikla fronta. My jsme tak byli odříznuti od svého vedení, od nás na východ přes Bajkal až po Čitu vládli Semenovci. Těsně před Vánocemi vyhlásily obě strany před Irkutskem příměří, aby mohli být pochováni mrtví a protože mrazy znemožnily jakékoliv akce. U naší stanice na Angaře kotvil semenovský parník, který za večera vyjížděl na frontu se zásobami a vyměnit promrzlé vojáky. Protože jsme byli bez zpráv, vyzval mne náš velitel, abych se pokusil s oním parníkem dostat se k Irkutsku, přejít obě fronty a přinést rozkazy od našeho štábu. Přijal jsem tento úkol velmi nerad. Došel jsem na parník dojednat s jeho kapitánem povolení a dobu odjezdu. Obával jsem se neukázněné hordy, ale rozkaz je rozkaz. Po návratu z parníku se dovídám, že od východu přijel zvláštní vlak, dále ovšem nemůže, trať je přerušena. Přijel náš zvláštní kurýr z Vladivostoku a musí být neprodleně vypraven do Irkutska s jezdeckým doprovodem. Kámen mi spadl ze srdce. Zaběhl jsem k veliteli, abych mohl jet také koňmo, přijal jsem listiny a sedlal koně.

Vyjeli jsme odpoledne, uháněli jsme po zmrzlém sněhu, vpředu jezdec s bílým praporem. Na frontě plápolaly velké ohně. Bez překážek jsme přejeli obě linie a za tmy zdolali posledních 25 kilometrů. Svého koně jsem svěřil našim jezdcům, kteří se ráno měli vrátit touže cestou. Za noci do města přes řeku bylo spojení nemožné, přespal jsem v kterémsi našem vlaku. Ráno jsem hledal spojení přes Angaru do města. V létě tu stál dřevěný pontonový most jeden kilometr dlouhý, na podzim byl rozebrán, aby jej kry nezničily, a bude postaven znovu na jaře. Do včerejška ještě převážel cestující parníček, ale dnes se valí tolik ker prudce, že byl zatažen dobezpečí. Teď se převáží jen za vysoké jízdné po lodicích. Odvážní lodníci zadržují dlouhými bidly řítící se kry, zatímco druzí vesly postrkují loďku napříč prudkým proudem. Konečně vstupujeme na druhý břeh. Jiný člun, který jel za námi, byl převrácen a nikdo nehodu nepřežil.

V našem štábu bylo cítit napětí. Konsul Blahoš přijal listiny a vyptával se na poměry u nás a v okolí. Říkal jsem, že s rozhořčením sledujeme řádění semenovských band. Právě před dvěma dny ti lotři hodili do řeky vdovu, matku několika dětí, že pro ně zachraňovala poslední bochník chleba.

Třetího dne s listinou a penězi na výplatu vracel jsem se zpět. Přes řeku jsem se dostal pěšky po ledě a na nádraží mne vítal dýmající „Orlík“, starý známý, jakoby pro mne připravený. Vskutku, chystal se do naší stanice. Ochotně mne vzali s sebou a cestou poslouchali moje vyprávění o jeho dějinách. Upozornil jsem, kde bude trať přerušena, snadno jsme vyměnili chybějící kolejnice a brzy dojeli do Michaleva. Tam jsem se dozvěděl, že parník Semenovců, kterým jsem měl jet do Irkutska, naložil na frontě 31 rukojmích z města, mužů i žen ze všech vrstev obyvatelstva. Na zpáteční cestě všecky umučili a naházeli do řeky. Stěží by byli nechali na živu mne, svědka této zhovadilosti.

Události se řítily. Kolčakova armáda se zhroutila a zpupný diktátor hledal ochranu u nás. Nebylo tu pro něho místo, v našich vlacích se skrývali před ním zbývající členové bývalé sibiřské vlády. Byl Politickým centrem zastřelen. Zastrašené obyvatelstvo toužilo, jen aby už byl konec vojny, co přijde, snad nebude horší. Naše vedení neustále vyjednávalo s bolševickými vojsky, dotírajícími na naše zadní vlaky za Irkutskem. Fronta u Irkutska se rozpadla, a tak jsme měli opět spojení s městem. Po smrti Kolčakově zbyl tu ještě jeho poslední spojenec, ataman Semenov v Čitě. Ten se pokoušel převzít úlohu Kolčakovu a nás donutit k boji po jeho boku. Vyhrožoval, že vyhodí tunely, aby naše vlaky nemohly projet a musel začít boj s bolševiky. Proto naše velení připravilo protiopatření. Oddíly 3. pluku projely naší stanicí k tunelům a jednoho lednového dne ve dvanáct hodin vyrazily naše oddíly na všech stanicích proti vlakům Semenovců. Ti hned složili zbraně a vojáci (někteří) div nám nelíbali ruce, když jsme jim oznámili, že mohou běžet ke svým rodinám – byli to většinou mladí Burjati, násilím mobilizovaní a krutě ovládaní zlotřilci. Také na naší stanici zmocnili se bratří semenovského vlaku bez jediné oběti na obou stranách, zatímco jsem vedl dvacetičlennou jízdní hlídku asi dva kilometry po trati směrem k Bajkalu, abychom případně poškodili trať, kdyby odtud najížděl nepřítel. Náhodou dlel na naší stanici poslanec F. V. Krejčí, který se zájmem a ne bez obav přihlížel našemu útoku. Podobný průběh měla naše akce i v Čitě, sídle krutého atamana. Obsadili jsme také jeho pět pancéřových vlaků. Ty byly zároveň mučírnami, kde zločinci hrozným mučením vymáhali na lidech peníze a cennosti. Ztrápené pak vyhazovali kolem trati. Na zákrok Japonců museli jsme vše získané vrátit Semenovovi a za to se zavázal, že nám nebude překážet v průjezdu. S bolševiky koncem ledna bylo uzavřeno příměří. Nám se jednalo o nerušený odjezd, jim o to, abychom za sebou neničili trať a zařízení stanic. Odevzdali jsme jim také ruský státní poklad, svěřený nám Politickým centrem, které rovněž předávalo vládu Sovětům.

Pokračování ...

Mgr. Kyncl Josef, ředitel školy